Trvalo to, ale nakonec si jeden z minuloročních dloužků můžeme odmáznout a v době, kdy se nový chlebodárce švédských melodiků uvedl remasterovanou kolekcí všech tří předcházejících alb, doplněnou pochopitelně i o dnes již nezbytné bonusy, tak zevrubně prozkoumat i „Ticho“, kterým vloni A.C.T. u InsideOut debutovali. Čtvrtá deska už většinou značí skupinu s vybroušeným stylem a ani A.C.T. v tomto rozhodně nejsou výjimkou. Jenomže platí tu i méně příjemné pravidlo o přestupech k větším firmám, a sice že kapela podepisuje výhodnější kontrakt až v době, kdy ta nejlepší alba (myšleno kreativitou, nikoliv počtem prodaných nosičů či podobnými nepodstatnostmi, abychom si rozuměli) má již dávno za sebou. A hodně předběhnu, když napíšu, že bohužel ani v tomhle nejsou sympatičtí švédové žádnou bílou vránou.
Vraťme se ale k tomu, co lze od „Silence“, a potažmo celé kapely, vůbec očekávat. Nejčastěji bývají v jejich souvislosti skloňovány pojmy jako SAGA, FISH, RUSH nebo QUEEN, prostě art rock a věci s ním související. A co tenhle mix značí v praxi? Ano, patos a cukr v jejich tvorbě nelze přeslechnout. Někdo může právem poukazovat na ne zrovna nejsilnější hlas Hermana Saminga, který navíc dosti času tráví v zajetí průměrných falzetových výšek. To všechno by hovořilo proti A.C.T, ale to všechno naštěstí není podstatné, neboť jednotlivý hráči přidávají k povinné hráčské suverenitě vlastnost, kterou si za peníze zatím nekoupíte. A tou vlastností je hravost, vážení. Kluci si prostě plácají svoje bábovičky, míchají páté přes deváté, na progově rozjetý motiv klidně naroubují reagge, vážně se tvářící pasáž bez míření sestřelí bombastickým vícehlasem jak z ruského velkofilmu. Nadhled je totiž ta nejpodstatnější věc, kterou pětice disponuje. A kdo si hraje, nezlobí.
„Silence“ je v tomto ohledu plynulým pokračováním předchozí trojice. Není o nic méně barevná, o nic ošizenější o nečekaná střídání nálad, rytmů a motivů. Má prostě jen smůlu, že už to tu všechno třikrát bylo a každý pytlík se jednou vysype až k samotnému dnu a pak nezbude, než začít vařit z vody. Proto zní hodně skladeb tak povědomě. Ale abych nebyl nespravedlivý a vy si z recenze neodnesli pocit, že je snad tahle nahrávka nějaký stokrát vylouhovaný čajíček, opotřebovanost zatím nedosáhla nijak tragických rozměrů a skvělé momenty typu výborného rytmického šmodrchance s následnou vybrnkávanou slokou v „Hope“, queenovské šlapačky „Call In Dead“ s odlehčeným refrénkem, téměř progresivněmetalové „Joanna“, kterou umocňuje atmosférický klavírek v prostřední části, balady „A Father´s Love“ nebo přilepené riffovačky „Memory To Fight“ jsou přesně tou náplastí na vaše odřené a okoralé slechy, pro níž skupině všechna ta minulá podobenství bez váhání rádi odpustíte. A dáte si „Silence“ znovu. Ono taky je ticho a „Ticho“.
Jak hodnotím předchozí desky:
Today´s Report [8,5/10]
Imaginary Friends [8/10]
Last Epic [8,5/10]